iiiiiiii
iiiiiiii
iiiiiiii
iiiiiiii


o
o
p


Září 2015

Staronové věci

29. září 2015 v 20:42 | *WeirdUfo* |  Ostatní
Včera jsem ani neobjasnila svůj náhlý návrat. No, pokud jste si přečetli můj včerejší článek, tak asi pochopíte, že jsem nebyla tak úplně v pořádku. Rozešla jsem se s přítelem (o němž jsem psala v posledním článku před svým zmizením). Teda aspoň jsem si tím byla jistá. Jenže.. Mám ho ráda. Tak moc. Tuším, že ten konec jednou přijde, ale zatím jsme spolu a zatím se cítím dobře, díky za optání.

Dneska ráno mě z postele vytáhla smska. Stálo v ní "Stojím venku". Večer jsem mu sice psala, že dneska jsem ještě doma. No vlastně jsem mu večer napsala nekonečně dlouho sms o tom, že se musí rozhodnout sám a zakončila jsem to tím, že dneska může přijít. Zeptal se, jestli může dopoledne, ale já jsem tak trošku počítala s tím, že dopoledne je až kolem desáté..
Ale co, přišel.
Šla jsem mu otevřít v županu. Nevím proč, ale hned ve dveřích jsem ho obejmula a v tu chvíli mi došlo, že se s ním rozejít nechci.
Nechci se s ním rozejít, ale zároveň nechci ztratit toho druhého.
Nechci přijít o jeho jízlivé poznámky, nádherný úsměv, umění mě motivovat.. Nejradši bych je měla oba, ale po včerejšku jsem si uvědomila, že to opravdu nejde..

Prší

28. září 2015 v 21:14 | *WeirdUfo* |  Básničky
Prší.
Každá kapka má barvu krve.
Každý dotyk kus srdce urve.
Nezůstane nic. Jen déšť.

Prší.
A slza stéká po tváři.
Já škrtám datum v diáři.
Už mi nezůstalo nic. Jen déšť.

Prší.
Všichni se schovali pod střechu.
Já venku křičím bez dechu,
že už nezůstalo nic, jen déšť.

Prší.
Kapky deště ostré jako nůž.
Svědomí černé jako tuš.
V hlavě nezůstalo nic. Jen déšť.

A pořád prší.

Teplá voda a hlasitá hudba

28. září 2015 v 20:47 | *WeirdUfo* |  Deníček
Sedím. Není na tom nic zvláštního, ale v posledních několika dnesch nedělám nic jiného.
Sedím. A oči mě ještě štípou od slz. Snažím se všechno si srovnat v hlavě, jenže snažit se urovnat moje myšlenky je stejné jako skládat hedvábné šátky ve vichřici.
Chci se nenávidět, být zhnusená sama sebou, svými činy. Místo toho jen sedím. Sedím a necítím nic než prázdnotu. Absolutní nic.
Mohla bych brečet, litovat se, vzít nůž a zbavit se vnitřní bolesti. Jenže ona tu není. A on už pro mě taky ne. Nebo já pro něj? Tak moc jsem nám ublížila. Jsem jako slon v porcelánu, každou krásu rozdupu a rozdrtím na kousíčky. Až nezbyde vůbec nic. Jen velká prázdnota.
Horká sprcha a hlasitá hudba. Snažím se zaplnit prázdnotu. Snažím se najít něco. Ale nic neexistuje. Mohla bych se omluvit, ale ničila bych dál a možná ještě víc. Jsem jako časovaná bomba v podobě plyšového štěňátka. A ve snaze neublížit ubližuji ještě víc.
City.. Měla bych jich mít spoustu, ale zmizely. Je tu jen nevěra, přetvářka a lež, ale i ty pro mě ztratily svou hodnotu. Jsou to jen prázdná slova, bezvýznamná a nedůležitá.
Co je vlastně důležité? Co je tím středobodem mého vesmíru? Cestou i cílem mého života?
Ještě nedávno jsem doufala, že on. Že jsem v něm našla svůj středobod, svůj smysl. Jenže život nejspíš nebude tak jednoduchý, jak jsem si představovala...
Potkala kluka. Ve skutečnosti ho potkala už dávno, ale až teď ho opravdu viděla. Pozorný kluk s bujnou fantazií. Zamilovala se do něj a on do ní taky. Prožili pohádku. A pak odložila růžové brýle a viděla chyby. Viděla jich moc a každá z nich ji přiváděla k nepříčetnosti. Při každém menším poklesku ho okřokla, nebo hůř - přestala se s ním bavit. A on jí to odpouštěl. Neustále a pořád dokola. Až jí i to začalo vadit. Ubližovala mu. Věděla, že on si to nezaslouží. Nepřemýšlela.
Udělala toho tolik, co si vyčítala. A tak pohádka skončila úplně. Nemohla být s tím přespříliš hodným klukem a vědět, co všechno mu provedla...
Začínám něco cítit. Možná smutek, možná nenávist. Možná strach. Strach, že jsem mu ublížila víc, než dokáže unést.
Teplá voda a hlasitá hudba. Přehlušit a smýt všechno, co se stalo.