iiiiiiii
iiiiiiii
iiiiiiii
iiiiiiii


o
o
p


Pád

8. října 2015 v 21:07 | *WeirdUfo* |  Deníček
Omlouvám se za chvilkovou neaktivitu, teď už vážně začnu prosit a obíhat :)

Padám. Padám a zem stále nikde. Jako bych měla donekonečna pykat. Navěky padat a stále mít naději, že mě někdo zachytí. Ale nikdo tu není.
Ne, nejsem sama. Jen není nic, co by mě zchránilo. Možná je pomocná ruka jen kousek od té mé, ale já ji nevidím. Jsem zaslepená svou lítostí. Lituji se, nenávidím, padám.. Nechci pomoct? Ale co změní, když budu v pořádku?
Povím vám příběh...

Byla jednou jedna holčička. Už chodila do školky, a protože její rodiče dlouho pracovali, vodil ji tam i odtamtud dědeček. Na podzim chodili listím a šustili, v zimě na sebe sypali sníh ze stromů, na jaře a v létě krmili kačenky v rybníku. Učil ji názvy květin jeho opečovávané zahradě, a dokonce ji i naučil říkat Ř. Co bylo ale nejkrásnější - hrál si s ní. On byl král, ona princezna Hyacinta. Měli kočár, který uměl létat i plout a v něm byli zapřažení dva koně - černý Blesk a bílá Lucka. Společně cestovali do Afriky, kde si upekli pštrosa, zpívali písničky a procházeli se po náherné, rozlehlé královské zahradě. Král kvůli princezně vždy časně vstával (pozn. autora - postel měl pod stolem a pokaždé, když tam zalezl, princezna udělala "crrr!" a král musel vstávat. Nemyslím si, že to byla nejhodnější hra pro dědečka s bolavými zády). A také ji neustále krmiil něčím sladkým a zval ji na večeře. (Nic není lepší než kruppicová kaše "půl na půl" a nebo brambory s cibulkou od dědy.)
Ta princezna vyrostla, ale svého dědečka pořád miluje. Pořád si vzpomíná na "Mařeno, řekni Ř! - Neřeknu, vy byste se mi řehtali!", na "K!-" - "K-? .. Karafiát? -- Ne! Krokus!"a další a další nádherné chvíle s ním.

Já si vzpomínám, ale on? Můj pan král... Najednou není tak čiperný a veselý jako dřív. Chvíli je v pořádku, ale pak mě obviňuje, že jsem mu ukradla placatku, tajně jde k nám do jídelny a obleče si mou mikinu, nechodí na obědy, nevzpomíná si, jestli na obědě byl, jen si stěžuje, že má hlad. Bojím se, že ani nebere prášky. A rodiče o tom se mnou moc nemluví. Možná to je tak lepší.
Vlastně jsem netušila, že je to tak zlé, dokud dneska nezazvonil dědův kamarád z obědů a nesháněl se po mámě. Když mi řekl, že jí mám vzkázat, že děda zase nebyl na obědě, nevěděla jsem, co dělat. Brečela jsem, volala jsem mámě a ta za chviličku přijela. Chtěla jsem jít za ním, ale ona mi řekla, ať na ni počkám. Že tam nemám chodit sama.

Šli jsme za ním a... Vůbec to nebyl on. V jednu chvíli i připomínal některé klienty s našeho stacionáře pro mentálně postižené. Stěžoval si na hlad, ale nechtěl jíst. Stěžoval si na zimu, ale nezapnul si topení. Ptali jjsme se ho, co obědval, on tvrdil, že na obědě byl, ale nevzpomínal si, co měl.

Když jsem odjížděla pryč, byla jsem překvapená, ale i potěšená, že mi dal pusu na tvář. Teď bych byla radši, kdyby to neudělal. Děda nikdy takové věci nedělal..
Agresivní. Máma to slovo použila v souvislosti s ním. A taky rozhodla, že když na 14 dní odletí pryč, tak s ním nemůžu zůstat sama doma.
Bojím se. Já se tak moc bojím! Mám strach, že ho ztratím nadobro. Že ho naši nechají v domově důchodců. Bojím se. Nechci ho ztratit.
Nechci ztratit někoho, kdo mě vychovával. Kdo mě naučil poznávat květiny. Kdo mě naučil říkat Ř. Kdo mě miloval a aniž by mi to jedinkrát řekl, byla jsem si tím stoprocentně jistá.
Nechci, aby mě opusil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miss No Strong Miss No Strong | Web | 10. října 2015 v 18:26 | Reagovat

S tvým dědečkem mě to moc mrzí. Opravdu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama