iiiiiiii
iiiiiiii
iiiiiiii
iiiiiiii


o
o
p


Důvod k pláči?

7. listopadu 2015 v 18:20 | *WeirdUfo* |  Deníček
A je to zase tu. Můj článek a miliony slz. Nechápu proč. Jen abych vás uvedla do děje - přede dvěma týdny jsem se s ním definitivně rozešla, dědečkovi diagnostikovali jeho nemoc a všechno se tak nějak urovnává a zklidňuje, aniž by se to nějak znatelně lepšilo.
Mám pocit, že čas ubíhá přiliš rychle a já se ani nestíhám zastavit. Den ode dne jsem unavenější a ztrácím kontrolu nad svými pocity. Například včera... Obyčejně na lidi nekřičím (mnohdy mám i problém svolat děti na hru), jenže včera.. Pomáhala jsem na jedné úžasné noční hře a jelikož jsem tam nechtěla spát, domluvila jsem se se ségrou, že půjdu s ní, až se bude vracet z hospody. V devět hodin mi řekla, že tam stráví asi dvě hodiny a já jsem byla naprosto spokojená, protože v tu dobu by měla hra být už dohraná. Kolem půl dvanácté mi zavolala, že nejpozději ve dvanáct vyjde a já jsem se podle toho zařídila - svolala jsem děti na závěrečný boj o velké Vontství a rozloučila se. Čekala jsem nejdřív chvíli hned před vstupem do školy a párkrát jsem sestře zavolala, ale ihned mi to spadlo do hlasové schránky. Bylo něco málo po půlnoci. Začínala jsem být nervózní. Minuty ubíhaly, až odbilo čtvrt. Začínala jsem se třást, i když mi nebyla zima. Snad každou minutu jsem vytočila číslo mé sestry nebo jejího přítele a hlavou mi běžely myšlenky: Co jiného bych od ní mohla čekat? Vždycky se na mě vy*ere. Nechová se jako moje sestra. Nezáleží jí na mě.. Měla jsem vztek. A strach. V očích mě pálily slzy a zrychleně jsem dýchala, jako by mě popadl nějaký záchvat. Točila se mi hlava a čímdál vím jsem se třásla.
Pár minut před půl mi přišla doručenka od ségřina přítele. Okamžitě jsem mu zavolala. Zvedla to sestra a já jsem nemohla nic než brečet a ptát se, kde jsou. Pak jsem jí to položila. Když jsme se konečně potkaly, vyjela jsem na ni. Neovládala jsem svůj hlas, ječela jsem na ni tak, jak ještě nikdy na nikoho. Nezmohla jsem se na normální větu, neposlouchala jsem její vysvětlování ani omluvy. Měla jsem takový vztek... Nepoznávala jsem sama sebe.
I teď, když si na včerejšek vzpomenu, se mi třesou ruce. Nechápu to. Co se se mnou dělo?

Přichází podzim a mně je neustále zima. Denně vypiju několik zelených čajů a jsem věčně ospalá. Nic nestíhám a mám "depku", i když délám věci, co mě baví. Třikrát týdně společenské tance (započítávám i taneční), zpívám, jezdím na akce s naším studentským klubem... Nedostává se mi sice dostatek času na školu a čtení (o blogu nemluvě), ale měla bych být spokojená, ne?

Nechápu proč. Lituju se snad každou myšlenkou. Jsem tlustá. Nikdo mě nechce. Nemám nejlepší známky ze třídy. Věnuju málo času nemocnému dědovi. Jsem k ničemu
Jedna moje část mi sice říká, že na tom nezáleží. A že i většina z toho není důležitá.. Přesto brečím schoulená pod peřinou, nechci jíst, ale nedokážu nejíst. Chci se učit, ale nesoustředím se. Chci být s dědou, ale zároveň mě ničí vidět ho v tomhle stavu.
Přijdu si tak zbytečná. Přitom vím, že je tolik lidí, kterým na mě záleží..
***
A úplně nakonec - přežila jsem prodlouženou. S naprosto otřesným mladým mužem, který mě pravou rukou držel až na rameni, nemluvil, díval se do blba a neslyšel rytmus. Příště si někoho domluvím :/
Sice nepředpokládám, že by vás to zajímalo, ale posílám i pár fotek, ať vidíte, jak jsem vypadala ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miss No Strong Miss No Strong | E-mail | Web | 9. listopadu 2015 v 0:21 | Reagovat

Stav,který jsi popsala,znám až moc dobře. Bohužel ti ale asi nedokážu říct,proč se to děje. Možná jsi zoufalá,bezradná a nevíš co s tím,tak to mozek potřebuje dostat ven. Nebo chce jenom,aby ses necítila pořád stejně a tak ti naordinoval vztek.
Vážně nevím. Ale...drž se.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama